RECENZE: Red Hot Chili Peppers natočili album plné opravdové hudby

Zkuste dát té desce několik šancí. To je snad jediné, na čem se shodují prakticky všichni dosavadní recenzenti novinky Red Hot Chili Peppers s názvem I’m With You. Ať už jejich definitivní soudy dopadají jakkoli.

Poslat tuhle ne úplně jednoduchou a jednoznačnou desku „do kytek“ je totiž hrozně jednoduché. Víc, než kdy jindy tady totiž platí pořekadlo o tom, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Někomu může I’m With You připadat málo redhotovská, jinému moc ‚redhotovská – oba mohou mít svým způsobem pravdu. Někomu na ní budou chybět takzvané hity, pro jiného to bude „moc popík“. Ani tyhle dva pohledy nemusejí být nutně protichůdné.
Přitom pravdě nejpodobnějším obecným zhodnocením nového alba je, že Red Hot Chili Peppers prostě natočili v produkci osvědčeného Ricka Rubina další album, které je hodno jejich pověsti. Album, které vyvažuje popový potenciál některých jeho vrstev se sympatickou ujetostí a stále ještě alternativistickým šmrncem vrstev jiných. Album, které dostatečně vyrůstá z tradičních kořenů kapely (takže ji po pár taktech nemůže nepoznat skoro každý) a zároveň nese jasné rysy posunu někam, kde RHCP ještě nebyli.

Zásadní osobnosti alba jsou dvě. Jednak baskytarista Flea, který vymyslel řadu vynikajících, na první poslech jednoduchých až přímočarých, ve skutečnosti ale chytrých basových figur, které jsou páteří většiny písniček. Je znát – zejména z neošizeného živého provedení, kde není prostor na opravy – že se basista hráčsky za poslední dobu velice zvedl, jeho hra je inteligentní a přitom odvázaná. Písničky Ethiopia, Annie Wants A Baby, The Adventures Of Rain Dance Maggie nebo Goodbye Hooray jsou svědky tohoto tvrzení.

Druhým stěžejním mužem I’m With You je, pro leckoho jistě překvapivě, nástupce po kytaristovi Johnu Frusciantem Josh Klinghoffer. Není náhoda, že se jedná o jeho dlouholetého kamaráda a spolupracovníka, který pomáhal Frusciantemu s několika jeho sólovými alby a jedno, A Sphere in the Heart of Silence (2004), je dokonce napsáno na oba stejným dílem. Klinghoffer je stejný kytarový šílenec jako jeho starší kamarád – a jeho přesná rytmická hra, zkombinovaná s fandovstvím do „mršení“ kytarového zvuku elektronickými efekty je zásadním bodem k dobru nových RHCP. Viz třeba písně Factory Of Faith, The Adventures Of Rain Dance Maggie nebo Brendan’s Death Song.

Samozřejmě že ani podíly zbývajících členů, zpěváka Anthonyho Kiedise a bubeníka Chada Smithe nelze přeslechnout a nechat bez povšimnutí, ostatně co by byla Fleova rytmická páteř bez dobrých bubnů a k čemu by byly samotné písničky, kdyby je nenazpíval výrazný, jakkoli naživo často diskutabilní zpěvák. Ale málo platné, už od prvního poslechu je jasné, kdo tentokrát v kapele hrál prim. A to s největší pravděpodobností i autorsky, byť RHCP podepisují písničky „bratrsky“ rovným dílem.

To, co naopak na první poslech úplně jasné není, jsou svrchu zmíněné „hity“. Je sice trochu absurdní v této kategorii uvažovat při přemýšlení o kvalitě, protože ta zdaleka ne vždy chodí s potenciálem hranosti v rádiích či obecně „uchycení v hlavě“ ruku v ruce, doba je ale taková. RHCP si navíc řadou skutečných hitů nasadili jasnou laťku.

Je pravda, že na první dobrou asi žádná taková písnička na albu není. Ale už napodruhé si posluchač začne jednotlivé tracky vybavovat už od prvních tónů a při dalších posleších se mu jednoznačně vyloupnou skladby, které tvoří jakousi páteř celé desky. Patří mezi ně už úvodní Monarchy Of Roses, postavená stejně jako závěrečná Dance, Dance Dance na klasickém disco rytmu, který je ve tvorbě RHCP vlastně novinkou, ale funguje poměrně ústrojně a zábavně.
Schopnost vrýt se do paměti má samozřejmě i první singl The Adventures Of Rain Dance Maggie s vyloženě „beatlesáckým“ refrénem. Ať už vědomé či náhodné ohlasy pozdních Beatles najdeme ostatně i v Happiness Loves Company. Mezi redhotovskou klasiku možná při troše štěstí budou patřit i balada Police Station a pěkná „popůvka“ Meet Me At The Corner s naprosto typickou redhotovskou melodikou.
Zeptáte-li se ale na vůbec nejlepší písničku podle osobního vkusu níže podepsaného, je to jednoznačně Brendan’s Death Song. Jestli se někde v rockových školách učí stavba písně a její gradace, právě tahle by mohla posloužit jako naprosto dokonalý příklad, jak na to – od tichého akustického úvodu přes majestátní střed až po závěrečné uklidnění. To vše samozřejmě s výraznou melodií a výrazným a členitým aranžmá.

I’m With You živě v kině
Red Hot Chili Peppers uspořádali 30. srpna unikátní koncert v Kolíně nad Rýnem, který byl přenášen po celé zeměkouli na plátna kin ve vysoké obrazové i zvukové kvalitě. Na koncertě kapela odehrála v patřičné posloupnosti kompletní album I’m With You. A byl to opravdu velký zážitek. RHCP totiž, to si přiznejme, vždycky měli v živé podobě několik značných „much“. Tou hlavní vždycky byla mizerná intonace Anthonyho Kiedise. Tentokrát však zpěvák svoje party po lehkém počátečním zaváhání střihal tak příkladně, že se až člověk přistihl při úvahách, zda náhodou nejde o nějaké technologické „šmé“. Stejně tak Flea, který vždy dbal především na své skákání po pódiu a basové figury si pro potřeby koncertů zjednodušoval, tentokrát neošidil ani notu ze svých pečlivě vystavěných partů. No a Josh Klinghoffer? Každý milovník aspoň trochu bláznivého kytarového umění si při jeho „tanci po krabičkách“ a měnění nástrojů prakticky na každou píseň (vystřídal jich minimálně šest) musel přijít vrchovatě na své. A co bylo nejdůležitější: všechno drželo skvěle pohromadě. Tedy samotný repertoár, jeho provedení, skvělá souhra kapely a konec konců i atmosféra. Přestože jen v kině.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz